Občanské sdružení Dialog vědy s uměním vzniklo v roce 2002, aby se věnovalo dvěma tématickým oblastem: jednak lepšímu porozumění vědě a technice ve společnosti, jednak probuzení zájmu o vědu u mladé generace, pro kterou věda a inženýrství ztrácí na atraktivitě. Jak se můžeme dočíst na internetové prezentaci sdružení, „jak vědecké, tak i umělecké aktivity mají ke svému provádění zapotřebí podobné osobní kvality a vlastnosti: kreativitu, předvídavost a schopnost abstrakce. V dnešním výzkumu i současném umění zůstávají mezery, které může zaplnit vždy jen ten druhý“. Po sborníku Dialog vědy s uměním letos sdružení vydalo sborník další s názvem Mosty a propasti mezi vědou a uměním. Sešly se v něm příspěvky značně odlišných osobností, vedle Michala Gibody, původním oborem tropického parazitologa a předsedy sdružení, například kontroverzní ředitel NG Knížák, filozof Miroslav Petříček, malíř Vladimír Kokolia nebo uznávaný slovenský odborník na kognitivní vědu a umělou inteligenci Jozef Kelemen.

V knize najdeme pestrou škálu názorů: na jedné straně s optimismem pohlížející na další vývoj směřující ke konvergenci umění a vědy: tak Pavel Smetana, ředitel sdružení CIANT a v zahraničí oceňovaný kybernetický umělec, ve svém krátkém textu, který uvozuje celou publikaci, píše o to, že „interaktivní instalace experimentující s virtuální a smíšenou realitou, herními technologiemi, bio-signály a kognitivní analýzou lidského myšlení se dnes stávají integrální součástí umělecké tvorby“; mladý hudební vědec Martin Flašar připomněl novodobé pokusy zařadit hudbu mezi ars scientia a vytvořit „hudební matematiku“ – úsměvně podle něj působí nářky konzervativně smýšlejících jedinců, kteří varují před novými technologiemi v hudbě; a Kelemen nastínil budoucí „umění pro kyborgy“. Na druhou stranu kupříkladu v textu M. Gibody zazníval značně skeptický tón paušálně odsuzující současné umění zato, že údajně „nepozvedá občana-konzumenta vzhůru, ale stahuje ho do průměrnosti…, včleňuje ho do davu a zprůměrňuje“ (abych ale Gibodovi nekřivdil, velmi mne u něj zaujaly pasáže týkající se soudobých spisovatelů jako Dennis Overbye či David Aubern, kteří podle něj píší poutavé příběhy ze života vědců tvůrců, nebo o hře Arcadie, v níž Stoppard při hledání a interpretaci pravdy z pohledu roku 1809 a 1989 uplatňuje „poznatky z matematiky, fyziky, termodynamiky, teorie chaosu, fraktálu a designu anglických parků“). Vskutku samostatnou kapitolou je pak příspěvek Milana Knížáka, kde celkem sympatický požadavek „zbavit vědu nutnosti vypadat vědecky a přijmout jako základní premisu subjektivity“ musel spojit se zopakováním a zdůrazněním svého přesvědčení o „nesmyslnosti dějin a teorie umění (a především dějepisců a teoretiků umění)“.

Nad některými stránkami knihy jsem si kladl otázku, jaký smysl má stálé omílání problému „poznávání reality v umění“, o níž už se i u nás psalo dost třeba už ve starší, ale vlivné antologii Umění ve století vědy. Výše citované věty o nových formách umění také příliš nedávají zapravdu názoru Michelangela Antonioniho, který měl podle Gibody roku 1969 prohlásit, že „jsme ovládáni kulturou, která se nerozvinula tak daleko jako věda; vědecký člověk je už na Měsíci, ale my pořád žijeme s morálními pojmy od Homéra“. Přeci jen jsme od té doby prošli mnohostranným „civilizačním“ procesem, ale je pravda, že na některé otázky si zřejmě potřebujeme odpovídat stále znovu a znovu.

Michal Giboda (ed.): Dialog vědy s uměním. Občanské sdružení Dialog vědy s uměním s podporou Jihočeské univerzity, Rudolfov, 2003